Lev jen tupě zírá.
“Až se tváááááá ztracenááááááá“,
ne vláda se lidu ještě nevrátila, ale vrátil se mi foťák. Opravený.Takže můžu
fotit.
Se mě táta
ptal, jestli umí fotit miniatury.No nevím.Tak jsem to zkusil.
Občas se u nás
sejdou Davidovi spolužáci a pařej střílečku, každej zalezlej v jedný
místnosti.Jedna generace, a takovej rozdíl.Já v jeho věku hrál tak akorát
videohry,nebo pokra o sirky.
Přesně si vzpomínám, kdy a jak
jsem se to naučil.Chodil jsem do skautskýho oddílu, který se v tý době
musel jmenovat pionýrský.Měli jsme jen zelený košile a pravověrnými
modrokošilovými pionýry jsme pohrdali.Ovšem omylem mě zvolili do skupinový rady
a to znamenalo ject dobrovolně-povinně na
třídenní školení s modrokošilákama z celý Prahy 7.Šílený.Na
sraz jsem se dostavil včas.Zjistil jsem, že kromě mě a Čtrnáctky se samozřejmě
všichni ulili.Čtrnáctka tam navíc potkala nějakýho známýho, tak jsem ani neměl
s kým kecat. Autobus samozřejmě né a né přiject, a tak jsme čekali. Asi
s dvouhodinovým zpožděním dorazil náhradní, značně nevytopený modrý
autobus s černejma pěnovo- plastovejma sedačkama. Sedli jsme si dozadu a
zírali na zamrzlý skla. Úplně vzadu Čtrnáctka s tím svým kámošem a já před
nima jsem si sednul sám na dvojsedačku.K rozmrznutí mi výrazně pomohla taková
trochu divoká černovlasá holka, která si mi sedla na klín.
Večer naprosto znavení jsme
dorazili do jakéhosi neidentifikovatelného školícího centra.Večeře byla studená
a fakt střídmá, salám junior se smál z každého talíře. Ale to nic nebylo
proti ubytování. Spal jsem v cimře asi s deseti staršíma klukama. Samý
palandy, což by tak nevadilo. Ale barák byl celej z papíru a do okolních
ložnic byly díry!!! To asi abychom se lépe poznali. Bohužel ty velký díry byly
do ložnice ke klukům a né k holkám. Jeden borec zjistil, že jeho favoritka
spí přímo za papundeklovou stěnou. Přemýšlel o vyvrtání díry, ale to mu připadalo
trapné.Ostatní si z něj stejně utahovali, že se mu v noci ztopoří, a část
jeho těla se dostane k tý holce tak jako tak. Slíbili jsme si, že příští
noc se určitě vydáme na lov, a na důkaz zabydlení v tomto lágru jsme
natáhli přes celou ložnici mojí třímetrovou Sparťanskou šálu.
Ráno po snídani jsme se rozdělili do skupin podle toho, kdo jakou měl
funkci v pionýrský radě. Já byl nástěnkář, tak jsem byl ve skupině nástěnkářek
se samejma holkama. Ta naše modrokošilová nástěnkářská vedoucí se divila, proč
jsem chtěl být nástěnkář. Jenže já nechtěl být ničím. Když se tenkrát volila ta
rada, předseda, místopředseda, kronikář, tak jsem se schválně do žádný funkce
nehlásil, aby na mě žádná nezbyla. Jenže kolik bylo členů, tolik bylo funkcí,
tohle na mě zbylo.Takže jsem musel mastit cvičné nástěnné noviny s cvičnejma
zprávama. Odpoledne pak bylo společný školení, takže jsem aspoň viděl svojí
novou černovlasou divokou kronikářku z autobusu. Říkala, že má doma černýho pudla,
což mi připadalo jako naprosto šílený typ psa, my jsme tenkrát měli jezevčíka. Pozdě
v noci probíhaly různé mezipokojové návštěvy a z ruky do ruky
putovala také ruská digitální hra (jakoby hokej) sestávající se z červených
světýlek a šílených pazvuků. Puk byl ten nejzářivější červený bod, a ostatní
byli obránci.Šajbu!
Konečně poslední den.Po další nalejvárně
a dalších nástěnkách nám dali chvíli na
samostudium, abychom mohli složit závěrečné zkoušky. Což mi bylo úplně
ukradený, lehnul jsem si na břicho na kavalec, a skrz díru jsem četl s klukem
z druhý cimry nějakou knížku. Zkoušky, oběd a konec, závěrečný plamenný
projev nejvyššího pionýra Prahy 7.Rychle sbalit batoh a šálu a jede se
autobusem zpátky. Za cvíli jsme zastavili někde v hospodě a dvě hodiny tam
čekali na něco, nebo na někoho, nevím. Z nudy jeden kluk vytáhnul balíček
karet, koupil dvoje sirky a naučil nás hrát Pokra o sirky.
Takže od 7. třídy základní školy vím, co to znamená dvojice, a
kdy se vyplatí blafovat s kamennou tváří.
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………